Volby

                Znesvětím ledacos. I volby. Znemožním spoluobčanům házet hlasy, dokonce dokáži pozastavit  zaběhnutý  koloběh volebního aktu. 

Třeba jak na těch komunálních již před mnoha lety, kdy mě do síně přitáhla pouze kandidatura blízké, dlouholeté kamarádky.  Nemluvě o jejím odvážném pokusu být primátorkou Brna. Šárka morálně i výškově ze všech kandidátů výrazně vyčnívala. Jednoznačně nejlepší!

Netrpělivě, hned v pátek již od 13:45,  čekám na otevření volební místnosti. Ve společnosti skoro samých důchodců, kteří vždy neuvěřitelně až drze, spěchají ,,nikam“. Cpou se bezohledně všude, i k urně. Ne k té své kremační, ale tentokrát k volební. Postávám obklopena dvěma kastami penzistů. Jedni, co vytáhli do voleb modely ještě z dob totáče, vzor Makyta 70. Tesil, který chudáci neošoupou do smrti! Druhá várka okouzluje „in“  modelovou řadou blízké vietnamské tržnice. Čím víc pruhů, tím líp. Tři originál adidas nestačí. Dále s námi nedočkavě, až nervózně čeká borec v lesklém, levném obleku, s nastrkaným  komunikačním zařízením téměř všude. Jasně, honí miliony. Ovšem vidět, že je asi nikdy nedohoní. Podupuju nedočkavě v sukni, k aktu vůbec nepřipravena. S naditou neprostudovanou obálkou v ruce. Mám jiné starosti. Spěchám na první rande do Uherského Hradiště. V hlavě promítám romantické představy o setkání. Na rozdíl od lidí kolem. Ti řeší jiné vášně. Místní politiku,  především socany a komunisty. Dříve rozebírali extrémisty a zábavné populisty typu mistra Sládka. Naštěstí nějak vymizeli z našeho okrsku, snad i z politického nemravného nebe.

Ihned po otevření, rozhodně odhodlaná pospolitost voličů mě vevalí do dveří jako první k aktu volebnímu. Formality probíhají liknavě, ale hladce. Spěchám. S velkou oraženou obálkou kvapem dojdu za plentu.  Když všechno naskládám na pult, abych uvolnila plné ruce, zjistím, že nemám propisku. Musím přece zakroužkovat kámošku. (Dostala přes 3300 preferencí. K ničemu. ) Vyběhnu ke komisi pro propisku. Nechtěně v tom spěchu sesypu pečlivě naskládané lejstra hlasů ze stolu. Pečlivým sbíráním prodlužuji  agonii čekání ostatních.

14:10   S tužkou se vracím k hlasovacím lístkům. Důchodci v tichosti, disciplinovaně vyčkávají na uvolnění jediné plenty. Marně. Já ne a ne najít správné lejstro. Netuším, že kandidátní listina do komunálu má rozměr Financial Times.

14:12   Jeden list třikrát rozložím, několikrát ledabyle rychle složím, abych zbytečně nezdržovala. Nikdy ho správně neposkládám. Obklopena množstvím pomačkaného zažloutlého papíru konečně asi najdu ten pravý!

14:15   Vnímám tichou, tíživou nervozitu množícího se volebního davu. Vcelku zanedbatelné zdržení. Zatím.

14:16   Projevuji ve stáří nalezený smysl pro pořádek. Začnu uklízet. Vezmu do náruče haldu zlikvidovaných nepotřebných hlasovacích lístků. Vyhodím to poblíž plenty do velkého papírového pytle, kde končí kariéra mnohých nadějných politiků.

14:17   Začínám lézt všem na nervy. Teprve teď, na pečlivě uklizeném pultíku, můžu v klidu kroužkovat .No nemůžu! Nemám brýle. Kandidáty vnímám jako rozmazané šedivé housenky. V naději vykouknu zpoza rudého plátna.

Bezelstně se táži: ,,Prosím, nemáte někdo brýle na čtení cca 3 dioptrie?“

                        ,,Paní, číst jste si měla doma!“ zařve ošuntělý, rudý důchodce.

Hotovo. Kroužkuji naslepo. V rychlosti neobratně poskládám, spíš pomačkám označený list a nacpu ho spěšně  do obálky. Ani ji nezalepím, abych zbytečně narůstající dav voličů nezdržovala.

 14:20   Házím preferenci, sice nevím jakou, do šedé plastové urny. Neposkládaný hlas vytváří vyduté papírové břicho.  Musím obálku do škvíry přistrčit prsty, aby skončila na dně a konečně dala prostor ostatním.

 14:21   Teprve teď nastává skutečná blokace voleb. Mé prsty se špičatým onyxovým prstenem záhadně zůstávají uvnitř. Dav šílí. Konečně se z letargie nicnedělání probouzí mnohočlenná komise. Hlasitým smíchem. Jenom do chvilky uvědomění, že stávající situace je vážná, kritická. Tady se, na rozdíl od zbytku celé republiky, vůbec nevolí!!!

14:23 Masivní  prsten zůstává pevně zaseklý o vnitřní hranu otvoru pro házení hlasů. Nelze se ho zbavit ani tak, aby putoval za obálkou na dno. Stále nemůžu vytáhnout své čtyři prsty pravé ruky.

14:25 Do zcela zaplněné místnosti neustále přicházejí další lidé. Mládež, maminky s dětmi, sousedé. Tristně a naštvaně pozorují  marné vyprošťovací pokusy. Když tahám prsty, zvedám do výšky celou urnu. Drží jak „sviňa“. Způsobuji nevídaný, jak se ukáže, neřešitelný precedent. Voliči zaevidovaní, s obálkou v ruce, se za plentou točí, jak Kočkův kolotoč, ale nevolí. Nemůžou. Nemají kam hodit hlas. Dostali se do fáze, že nemohou odejít, protože nemůžou znovu přijít. Rozčileně a nevěřícně sledují moji  ,,one woman urna show“. Na čtyřech prstech ji opakovaně zvedám do výšin, zběsile třepu, bouchám s ní o zem, tlačím vší sílou ruku hlouběji dovnitř a nic. Vůbec nic. Nešťastný chlap s milióny v naději, zoufale šeptá:

,,Krááááávo, dělej“.

  ,,V klidu, nejsme na hovězí farmě“.

14:30   Postarší členka komise náhle operativně volá volební centrálu. S reproduktorem na telefonu, aby pokyny slyšela celá komise. Slyšíme všichni.

,,Tady volební obvod..........., ihned potřebujeme novou urnu. Kdy nám ji můžete přivézt?"

  ,, Nejdřív ve čtyři."

  ,,Pozdě, tady máme asi čtyřicet čekajících voličů a nemají kam házet obálky. "

  ,,Jak, že nemají kam hodit obálky ? Vždyť urnu musíte mít !!!"

 ,, Máme, ale ucpanou! "

  „ Za třicet minut ucpanou ?! To nemyslíte snad vážně! Co tam děláte? Vždyť má úředně ověřenou kapacitu až na dva tisíce kusů..."

,,Hned  první paní tam zůstaly čtyři prsty."

 I otrávení staříci se smějí.

,,Jak zůstaly prsty ?! Pane Bože, tam se hází obálka, ne prsty!  Jak mohli paní upadnout prsty?! To se tam řežete, nebo co? Nedělejte si z nás legraci! " důrazně, zcela vážně pokárá hlas v telefonu postarší,totálně rozhozenou komisařku.

14:40   Po tomhle absurdním frustrujícím dialogu členka komise popisuje podrobně naši závažnou situaci blokace hlasování paní z ústřední volební komise. Nekompromisně požaduje okamžité řešení v souladu s volebním právem a zákonem. Vidět, že je zodpovědná a zkušená. Padám do mdlob z odkrvení ruky a z fantasmagorického, ale pravdivého dialogu. A ta děsivá představa nekonečně dlouhého zaklínění, nebo odchodu na toaletu! Proboha, jak se tam vyprostím z punčoch a kalhotek s velkou urnou na prstících? Mozek šrotuje nečekané alternativy mé nejbližší existence. A vůbec, dlouho očekávané nadějné rande v tahu, předčasně končí...  Jasně, na jednoruč napsanou sms za asistence skoro milionáře :

 "Nepřijedu, očekávám vyproštění mých prstů z urny. Líbám Tě. ", nedostanu nikdy žádnou odpověď, leda nálepku cvoka. Navěky.

14:42 Obratem telefonicky přichází  pokyny z centrály :

             1. Nelze porušit, rozbít a jakkoliv poškodit urnu.

             2. Prsty musíte zkusit uvolnit neškodným způsobem, nesmíte promazávat hrany otvoru a    v žádném případě nelze nic lít do urny.

             3. Když nedojde k vyproštění, musí paní u urny v místnosti vydržet pod dohledem komise a policie do doby, než dorazí zapečetěná  nová.          

            4. Prsty budou až pak vyproštěny pod dohledem policie a volební komise, aby nedošlo k

                 poškození, znehodnocení vhozených  hlasů.

Panečku, to je dohled. Začínám rudnout a cítit se velice provinile. Jak otrlý kriminálník, když už dorazila ta policie.

 Jelikož jsme pobývali ve škole, jeden vynervovaný dědek dostal spásný nápad: ,,Zavolejte školníka!!!“

 Už mi nebylo nejlíp, odkrvené prsty, nevraživé, zlostné pohledy, policajti...

14:45  Mladý  školník rázně  přichází. Zrevidoval zbytky trčících prstů, otvor a odskočil pro potřebné nářadí. Za chvilku přišel vybaven jako gynekolog. Se dvěma lehce rezavými kovovými háky. Prý to zkusí nenásilně roztahovat. Zkouší. Nejde to. Balík v kvádru ochotně  přiskočí na pomoc. Pozoruji v mdlobách opatrné roztahování otvoru z tvrzeného plastu. 

14:47   Na okamžik dochází k mírnému roztažení. Bleskově vyndávám packu.

14:48    VOLBY ZAČÍNAJÍ  !!!