Tatínek, dnes nedožité 100. výročí narození

Čtěte a podívejte se na dokumenty, jak Vás může trestat stát. JUDr. Ing . E. Čelko  1918-1995, od roku 1951 téměř 15 let pomocný dělník, kopáč, betonář, zámečník, soustružník....a další příběh z mého románu Sfumato

Otec taky přišel o všechen svůj rozsáhlý majetek. Stát kromě jednoho
pozemku nezapomněl všechno bez rozumného důvodu, bez náhrady
vyvlastnit. Jednoduše řečeno ukrást. Naštěstí nemusel na rozdíl
od jiných příslušníků příbuzenstva do vězení, nebo do pracovního tábora
/PTP pomocný technický prapor/, jako jeho mladý švagr, s vystudovanou
diplomatickou školou ve Švýcarsku a právy. Takže u lopaty
se potkávala kouzelná sebranka; podnikatelé, právníci, šlechtici a jiný
„třídní“ odpad tehdejší komunistické společnosti.
Dodnes si neumím představit tatínka pracovat rukama, které nebyly
nikdy zručné, kutilské. Byly krásné, pěstěné, s upravenými čistými
nehty. Každý den u lopaty na levém malíčku svítil dědičný zlatý pečetní
prsten s rodovým erbem. Noblesu neskolil ani hnusný pracovní nástroj.
Za všech okolností vždy vynikal elegancí, šarmem. I s lopatou. Nesnášel
tepláky nebo hrubé plátěné pracovní oděvy. Já, i když hodně sportuji,
nevlastním teplákové kalhoty dodnes. Z úcty, piety k tatínkovi. Něco
jak pieta Havlovi s vyhrnutými oblekovými kalhoty.
Psychicky zvládl dokonce i nasazení na stavební práce společně
s Romy. Dosáhl strop výdělku 600 Kč měsíčně. Peníze, které ve skutečnosti
nikdy nevydělal. Místo potřebné směšné výplaty musel zaměstnavateli
doplácet ze svého. Za škody, které nedobrovolně způsobil.
Kolegové cikáni, co na stavbě s ním po schodech vynášeli skleněná
okna do pater bytové novostavby, měli jasný pokyn od komunistických
předáků. Ve druhém, nebo třetím patře pusťte okno, ať spadne na zem.
Rozbije, roztříští se sklo. Škodu Váš kolega „pan doktor“ uhradí. Jemu
strhneme z platu, Vám přidáme. A tak doplácel měsíčně nemalé částky
za nezaviněné škody. Musel prodávat maminčiny šperky, aby měl z čeho
platit svůj dělnický „oldomáš“.