Můj život je od narození úzce spjatý se zvířaty. Dělají si se mnou co chtějí, neustále na vítězné vlně. No uznejte, jejich likvidační, ničivá převaha děsí.
V roce statný kohout kloval do mé lebky ve vývinu natolik zdatně, že způsobil odborně řečeno, trepanaci mozku. S moly vedu odjakživa neúspěšnou, vyčerpávající válku. Materiální škody z prožraného oblečení jdou do tisíců. Nic se spolehlivým, jistým účinkem na téměř neviditelné potvory nezabírá.
Plch v zahradě si vysloveně dělá ze mne prdel. Nejdříve ve frekvenci obden vyžraný panáčkuje na terase, dokud nepřiběhnu z ateliéru za ním. Poté prchne do zahrady, kde zaleze do jedné ze svých děr. Na dvě stě metrech čtverečních vydlabal téměř třicet stejných otvorů. Hra na schovku udělala ze mne „Podivína z Kauflandu“. Cyklicky skupuji nejlevnější chili koření v 23 gramovém balení po kilech. Dle doporučení sypu pálivý prášek do kanálků mého plcha. Marně. Bílé chemické kuličky ani kila chili ho zatím nevystrnadily, neotrávily. Nemluvě, že soused z vedlejšího pozemku kouká na mě jak na blázna. On rozhazuje ve velkém kravskou mrvu, já sypu po zahradě ve velkém pálivé chili.
Ovšem největší děs a potupu způsobil fejeton od kamarádky Magdy. Spisovatelka lehce pracující s hlubokou myšlenkou, se schopností pohladit po duši, s kouzlem něžně rozesmát i otrlé. Láskyplně a znale velebí zvířátka, na rozdíl ode mne. Odvážně mě požádala o ilustrování jejích krásných fejetonů ze světa různých živočichů. Pocta kreslit pro Magdu udělala ze mne ostudnou, neomluvitelnou blbku.
Znalá Magdina charitativního působení, neznalá zvířecích druhů jsem se nadšeně pustila do práce. Poprvé v životě mě čekalo kreslení kočiček, pejska, želvičky, lišky…...Běžně maluji a kreslím portréty, akty a jiná standardní výtvarná témata . Krutý zádrhel přišel po přečtení fejetonu Indičtí běžci. Proboha , proč mezi zvěrstvo strčí nějaké neustále pobíhající Indy ? Kde na ně chodí? To je najímá do zahrady z utečeneckého tábora? Proč je plete do příběhů? Proč zrovna oni sbírají slimáky? Zvládnu nakreslit běžícího Inda? Vždyť hnědý Ind se k ostatním obrázkům vůbec nehodí! Bože, jak já si lámala hlavu s neřešitelným požadavkem. Studovala jsem důsledně fyziognomii Indických mužů, tu u Gangy, tu u ledabyle zahalených mnichů z kláštera. Marně v atletickém běžeckém světě. Na pokraji zoufalství, co s tak zapeklitým tématem, které adekvátně k ostatním obrázkům výtvarně nezvládnu, zavolala jsem Magdě.
„ Magdo, prosím tě , proč jsi na zahradu nasadila zrovna tmavé Indy a ne třeba Ukrajince nebo jinou bližší rasu z utečeneckého tábora?“.
Inteligentní kamarádka netušila , o čem mluvím, proč tahám lidi z uprchlického zařízení do příběhů se zvířaty. To si ty ožebračeni chudáci nezaslouží. Ovšem bleskově ji docvaklo.
„Alžběto, Indický běžec není Ind ! Indický běžec je druh kachny! „ vyděšeně dodala.
A takhle to dopadlo.
