Neexistuje jenom báječný film „Manželství po italsku“ se Sophii Loren a Marcellem Mastroianni. Z čista jasna zrežíruji fenomén „Dovolená po italsku“. V hlavních rolích obstarožní hvězdy - kamarádka Evča a já.
Do komparsu byla nedobrovolně natahaná rodina, bezpečnostní složky letiště, bezpočet zaměstnanců a tak. Sice nepovedl se světový trhák, ale pouze komorní divadélko. Ovšem s obecenstvem z celého světa. Základní scénář této epizody připravila již před několika lety dovolená na ostrově Ischia. Odpočinek s dlouholetou kamarádkou, zvyklou žít bez starostí a komplikací. Může se to povést, když se provdáte za vicemistra Evropy ve fotbale, jak Eva.Učinila tak již v osmnácti, dávno před oslnivou kariérou manžela.
Vše začalo na letišti ve Vídni. Radost z cesty nám překazila krutá nedbalost. Letenky a voucher do hotelu pro obě, zůstaly u mě doma v Brně. Zjištění necelé dvě hodiny před odletem! Stojíme zoufalé v rozlehlé hale s kufry a občankou. Přes automat a ochotné zaměstnance Austrian Airlines se nedá dopátrat k zakoupeným letenkám. Vůbec k ničemu, co by nás legálně šouplo do letadla. V Česku se zrovna slaví státní svátek, takže není možné volat do cestovní kanceláře.Malá cestovka nemá pobočku přímo na letišti. Z manžela Evy nemůžeme udělat posla ani osla. Poslední šancí zůstává moje dítě.V zoufalství dceru donutím předčasně ukončit dobře rozehraný tenisový turnaj kousek od Brna. Rychle se musí dostat domů k papírům, bezpečně uloženým v psacím stole. Odfaxovat všechno ve velké časové tísni. Připravuji tenistku o nemalé české turnajové price money. Předběžně domlouvám i posla. Borce, kterému v beznaději slibuji všechno, kromě manželství. Kývne být připraven. Nepít, v případě potřeby sednout do auta a papíry osobně dovézt na letiště. Do odletu by trasu zvládl při průměrné rychlosti 190 km/h. Vesnice -nevesnice a já bych cálovala za pokuty více než za dovolenou! Fax se naštěstí povedl. Dcera doslova splnila povel „vše“. Půl hodinu lezly všechny i zbytečné stránky pojistky, smlouvy, letenky, vouchery. V shonu a napětí omylem odfaxovala dokonce nějaké soudní vyrozumění.
Rychlý odbavovací box zabrzdíme. Přepážku paralyzujeme několika metry pomalu lezoucího faxu. Na dlouho. Svorně nám nadává a vyhrožuje celý svět. Evička se u pultu hezky, nevinně usmívá na všechny. Zklidňuje situaci. Psychicky vyčerpané z nejistoty, zdali vůbec odletíme, konečně projdeme odbavovacími skenery do prostoru k odletům. S úlevou a přesvědčením, že už nic zlé nemůžeme zažít, zamíříme do první hospody. Opíjíme se štěstím se dvěma láhvemi šampaňského.Za nekřesťanské peníze. Poslední minuty do odletu ještě necháme vyřádit peněženky u našeho oblíbence Ferragama. Kámoška koupila opasek, já tělová mléka sobě a z vděku dceři. U „gejtu“ mě zaskočí další problém. Celníci mě odmítají odbavit a pustit do letadla. Všichni koukají jak na nebezpečného teroristu. Kvůli blbým tělovým mlékům od Ferragama! Nemám pro kosmetiku potřebné papíry tax free. Můžu je před očima nekompromisního vyžraného celníka hodit do žlutého kontejneru, anebo se vrátit do obchodu pro potřebnou účtenku. Na vyřízení zbývá chabých 15 minut. Zběsile letím zpátky do shopu pro potřebný doklad. Několik set metrů běhu proti proudu lidí, valících se k letadlům.V každé ruce s mlékem, v zubech zacvaknutá palubní vstupenka. Běžím o život. Registruji udivené, nechápavé pohledy cestujících.Na cestě zpátky rozrážím davy, trhám děti od rodičů, utíkám a funím jako….. (Nenacházím na Google srovnatelného šampióna ve funění. Stávám se ale nečekaně moudrou v oboru prdění, který naskočí před funěním. Nejvýkonnější je skot. Na celém světě dodá až 60 miliónů tun metanu ročně. Škůdce ovzduší par excellance! Výtečně si vede i velbloud. Jeden pustí za svého zadku za rok až 58 kg metanu. Proboha, jak měří metan vypuštěný ze zadku??? Smraďoch, ekoterorista člověk vypudí za rok jenom 0,05 Kg metanu. Slabý výkon oproti zvířatům).Evča neprdí, aktivně zdržuje letadlo. Předvádí Stand up comedy jak nemůže najít palubní vstupenku.Mezitím totálně uřícená doklušu k celníkovi s potřebným dokladem a zatavenými výrobky do průhledného sáčku. Konečně usedám, poslední v letadle! Ve stavu, kdy letušky se předhání s vodou, studenými obklady a první zdravotní pomocí. Netuší, že se jedná o kombinaci opilosti a dlouhého běhu odbavovací halou. V průběhu letu probíhá proces našeho vzpamatování.
V Neapoli chybí v mikrobusu nějaké dvě německé turistky. Do odjezdu posledního trajektu zbývá 30 min. Nečekáme.Cesta z letiště normálně trvá 40 min. Italský šofér valí. I po chodnících. Samé zákruty, výškové převýšení, zácpy,,jízda na červenou, křížem krážem přes park.Jízda smrti. Do hukotu motoru italsky komentuje, spíš vyřvává, co vidíme. Věznici, stadion, nejstarší dům, hrající si děti. Tři mladé Němky hrůzou ječí. Než stihnout trajekt, raději zaplatí všem nocleh v Neapoli. To je řeč! My dvě jsme už skoro vystřízlivělé. Po pár kilometrech je všem zle od žaludku.Vedle sedí asi 150 kilový Brit.V mžiku Evě i mně smrdí na klíně celý oběd Angličana. Z Mekáče, prolitý emulzí rozložených zvratků. Hranolky mohl aspoň rozžvýkat, dobytek jeden. Mikrobus prudce zabrzdil. Zastavil až v tmavém trupu trajektu.
Do luxusního nevelkého hotelu v centru dorazíme již střízlivé, ušpiněné smrdící cizími zvratky, s doklady na dlouhém faxovém papíru. Recepční zmateně běhá od dveří ke dveřím. Občas na nás hodí velké namalované nevěřícné oko. Vypadáme hůř jak bezdomovci z „hlavasu“. Trneme, zdali vůbec ubytuje tak zbídačené turistky. Hotel pětihvězdičkový, bez české klientely. Naštěstí. Kdyby nás Mirek nalistoval v Blesku, tak nevím. Evča v bulváru byla vícekrát. Já pouze jednou. S výstavou v Praze. Na stránce v kombinaci s dávno zesnulým Jonákem v době, kdy zabil svoji starou. Po několikahodinovém čekání, ověřování a jiných procedurách, když se jevilo trapné sednout na hotelový samet, nastalo konečně ubytování. Osvobozující důkladná očista a začátek báječné dovolené.
Týden rychle uběhl relaxem, zábavou, poznáváním, nákupy. Na zatavená mléka narazím až poslední den, kdy ne a ne je napěchovat do kufru plného nových kabelek a dárků. Suverénně zůstanou v kabelce, jsou přeci správně ocejchované. Zůstávám v přesvědčení, že se už nic nemůže stát. Na letišti v Neapoli lhostejně míjíme obchody. Rovnou putujeme k letadlu. Eva prochází, já znovu ne. Štramák od italských carabinieri mile požádá o otevření oskenované kabelky. Nemám důvod nevyhovět. Rychle lapne mléka. Prý, drogerii nemůžu v žádném případě vyvézt. Co blábolí? Bože, nestačily vídeňské problémy? Velice slušně vysvětluji a popisuji zakoupení, dovoz, neporušení obalu. Pod nos strkám řádně zaplacený doklad. Tak vo co jde ? Rozčiluji se v duchu. Ještě mileji odvětí slušnou angličtinou. Doklad už neplatí. Jak neplatí??? Jak může doklad tax free neplatit? Absolutně nechápu. Pomalu a důrazně vysvětluje, že pro dovoz a vývoz doklad platí pouze 7 dní od nákupu. Dnes je den devátý. Prstem jezdí po kalendáři. Spolu se mnou počítá do devět. Jak s neznalým předškolákem. Padám do mdlob. Na dotaz, co teda můžu udělat, abych mohla prokleté mléka vyvézt, nabídl dvě možnosti. Vrátit se na check in a strčit sáček do kufru. Debile, v duchu zakleji. Kufr už lítá někde na pásu směrem do letadla. Značně rozčileně kontruji, že přeci musí vědět, že do kufru se už v žádném případě nedostanu!!! Si, si, si, s úsměvem italsky odpovídá. Druhá možnost? Ukáže prstem na velký žlutý kontejner. Identický s vídeňským. V zoufalství se dožaduji předložení předpisu. Chci vidět vyhlášku na vlastní oči. Jsem zvědavá na těch 7 dní! Někam odběhne. Eva nervózně komanduje, ať se vykašlu na mléka, prý už nás jménem vyzývají k odletu. Kvůli mlékům neztvrdneme v Neapoli. Se slzami v očích, stále v naději vysílám kámošku pozdržet odlet. Celník přichází. Pod paží nese asi 30 cm tlustou složku, napěchovanou předpisy. V italštině. Anglické opatruje šéf. Taky se vehementně dožaduji šéfa. Celník neustále něco řve do vysílačky a pomalu listuje v předpisech. Cítím, že ze šéfa a předpisů nic nebude. Nic v můj prospěch. Nic na záchranu mlék. Propuknu do lítostivého hlubokého hlasitého pláče. Do odbavovacího cirkusu zasáhne důrazná hlasitá výstraha od Evy. Neodletím, jestli do 5 minut se nedostavím k letadlu.Celník stále důkladně klidně listuje. Furt řve střídavě do vysílačky a mobilu. V pláči se vehementně dožaduji Ferragamových mlék. Nevěřícně koukám na jejich konec. Přes záplavu slz, hlasitých vzlyků pozoruji žlutý kontejner. Klapne víko. Finito.
/Fejeton/
