Alžbeta Vlčková

Když léčí profesor

13. 02. 2016 20:58:16
Do péče profesora se můžete dostat buď jako osoba VIP, protekcí, nebo závažností onemocnění. Poslední způsob mě hodil do rukou a ambulance stařičkého přesluhujícího penzionovaného lékaře - profesora v Karlových Varech.

Lázeňský pobyt, který měl revitalizovat, stabilizovat můj závažný zdravotní stav, nakonec mi dal punc cvoka. První rok manželství totiž do mého života přinesl nejenom jedno dítě, nádherný byt, nepotvrzenou klinickou smrt, ale i dvě nevyléčitelné nemoci, z toho jednu smrtelnou. A za odměnu, přežití všeho uvedeného, léčebný pobyt na křížek v Karlových Varech. Nebudu popisovat zvláštnosti mého již zdevastovaného, no stále pohledného těla. Největší hodnotu nepochybně bude mít až na pitevním stole. Projelo jím tolik medicínských výjimečností! Například ta plicní, která mě skoro pohřbila. Vyskytuje se mimořádně, těžko diagnostikuje - u mne po 2 měsících na pokraji smrti. Když už propukne, tak hlavně u horníků, kteří většinu života stráví pod zemí dolováním uhlí. Já nedolovala, ani ve snu! Nemoc Vám do smrti zdobí plíce uzlíčky jak na pleteném svetru. A tohle byl jenom zlomek základní choroby, která mě šoupla do lázní.

Vstup do honosného staršího lázeňského domu s kufry plné reprezentativní garderoby všeho druhu, přinesl první šok. Samí staří důchodci v kostkované uniformě flanelových košil, plandavých levných tepláků šitých jak na Jágrova stehna, šourající se od dveří ke dveřím. Ještěže mám „jednolůžák“ a tak pohroma penzijního zevlování nehrozí! Po rychlém odbavení formalit spěchám do ordinace, abych to stihla do oběda. Čekárna plná dědků a babek mým příchodem v krátké kostkované sukni, v obtaženém roláku, ztichla. Cítím skener asi deseti párů očí a nepatřičnost v téhle sestavě. Ani si nestihnu sednout a už jsem povolaná chabým hlasem do ordinace s doktorem bez sestřičky. Všechny předbíhám, co je neodpustitelné! Pan profesor dostává jen pár výjimečných pacientů, které to ihned selektuje od zbytku asi tak, že hned o Vás každý ví. Vypadá jako Einstein bez kníru a já se těším, že na mne konečně sáhne kapacita. Ordinace obrovských rozměrů, snad s tři metry vysokým stropem, dostatečně nevytopená, mrazí. Překvapivě bez brýlí, dlouho listuje mé závažné zdravotní poselství. Náhle zabručí.

„ Svlékněte se“, rukou u toho pokyne směrem k plátěné zástěně.

Mé filozofické myšlení navodí v duchu zásadní otázku „jak“. Do spodního prádla, jenom do kalhotek, nebo úplně? Jednoznačný pokyn, no z mého úhlu uvažovaní totálně nesrozumitelný. Zeptat se stydím a tak volím logicky variantu tři. Vylezu úplně nahá.

Malý Einstein bez emoce zamrká očima a zavelí:

„ Lehněte si ", rukou u toho pokyne směrem k otřesnému dosti vysokému kavalci z bílé hrubé nevábné gumy, bez plachty nebo hygienické podložky.

Mé filozofické myšlení znovu navodí v duchu zásadní otázku „jak“. Vytlačím do výšky lůžka nejdřív koleno a pak hodím celé tělo, jak když skáču na chlapa, nebo si půjčím židli a spořádaně usednu a pak lehnu? Těžké dilema a nedůstojná pozice nahá lézt před jeho očima na vysoké lůžko. Ani nevím jak, cudně lehnu břichem na vyšetřovací lože. Nemusím hned vystavovat vagínu!

„Na záda,“ rozhodne.

Konečně ustálená poloha a snad konec vzájemného nepochopení! Přisedne do hlubokého křesla těsně u mne, podepře hlavu. Má prsa a vagína ho evidentně neberou. V duchu bloumám „ snad mi tady nezaspí, co ty lidi v čekárně“. Tělo se rychle adaptuje na chlad i gumu. Svrchu je mi značná zima, záda i zadek se nervozitou s nedůstojné polohy potí. Lepím se celým tělem na gumu. Začne vyšetřovaní zdravotního stavu. Honorace se vyptává na můj doktorát, na moji práci a pak asi deset minut vykládá o své vědecké činnosti. Divné. Začíná se mě odborně dotazovat se na haiku, o čem vím asi tolik, že to existuje a je to asijského původu. Vyklopí, že píše haiku. Takže to budou asi nějaké verše a tuhnu, že mě nachytá na mnoha neznalostech. Vyptává se a já mám pocit ne jak u doktora, ale jak u státnice. Pak spustí neuvěřitelný monolog o historickém vývinu, světových autorech a jiných zvláštnostech tohoto neobvyklého literárního útvaru., Zcela „mimo mísu „ aktuální situace a mého zdravotního stavu. Za chvilku pronese :

„ Víte, já Vás úplně vyléčím. Jste ideální pacient pro moji objevenou metodu, kterou budu poprvé aplikovat na Vás. Společně vyléčíme 14 milionů čechů a slováků (je měsíc po rozdělení republiky) a převratně změníme úspěšnost léčby. „

Nemám odvahu rozporovat fakt, že celý národ netrpí stejně jako já, protože se dostáváme do další etapy absurdního, nekonečně dlouhého vstupního vyšetření ve světových lázních. Ovšem způsobem skoro jako v blázinci.

Asi po půl hodině recitace nesmyslných veršů vybafne další povel:

„ Na břicho“

Za této situace k tomu již nepotřebuji filozofické myšlení. Provedu. On povstane. Lůžko má u prsou a můj zadek takřka u nosu. Velice nepříjemná pozice u debaty o haiku. Na mé upocené záda přiloží stařeckou ledovou ruku a pokračuje dalším monologem. Samozřejmě bez zájmu o můj tlak, krev, moč a stolici. Skoro po hodině řekne:

„ Ještě než půjdete na oběd, zajedete do lékárny, adresu napíši na lístek a koupíte si tam moji knihu. Žel, tady nemám ani jeden výtisk a nikde jinde ji nedostanete koupit. Snad nebude vyprodaná. Do večeře si nastudujete první stranu. V pět Vám zavolám na pokoj“.

Pomatená z nepochopitelných pokynů se v spěchu obléknu, abych stihla lékárnu do obědní pauzy, kterou dle sdělení profesora má až do druhé hodiny. A já v pět musím mít nastudované haiku! V čekárně mě uvítá několik mrazivých pohledů, posměvačných grimas, dávajících najevo, že asi tuší, co se tam hodinu dělo se starým dědkem.

Když jsem zjistila, že lékárna se nachází až na opačném konci lázní a do zavření mám dvacet minut, skoro mě kleplo. Přes dva kopce, nahoru, dolů, s výškovým převýšením 250 metrů ! Totálně vyčerpaná fyzicky i psychicky jsem uřícená doběhla právě ve chvíli, kdy znuděná lékárnice zamykala vchod. Nemusela jsem ani klepat na dveře, spěšně odemkla v domnění, že jde o život. Zadýchaná, na pokraji zhroucení se ptám:

„ Máte prosím ještě tu výjimečnou knihu pana profesora W......., dal mi na Vás kontakt, nutně ji potřebuji k další léčbě!“

„ K léčbě? Jste na hlavu?“

„ Ne, to určitě ne. Metabolismus“

Poprvé jsem zažila pohled zdravého člověka na blázna.

„ To je jedno na co, knížku tady máme skoro rok a zatím se prodal jeden kus.To je blábol co nikdo nečte“

„Ty vole“ nezadržím.

V pět místo u telefonu, sedím na kávě v Elefantu. Na recepci mě čekal nepříjemný vzkaz, že se mě pan profesor nemohl dovolat. Vrchol všeho zažiji u večeře. Parta tří dědků, kteří se mnou sdíleli stůl, rozebírala své choroby a naordinované procedury. Samé perličky, bahenní zábaly, lymfodrenáže, masáže atd..

„ A co Vy, mladá paní? Prý jste zablokovala ordinaci na hodinu“

„Nemůžeme se divit profesorovi“ posměšně řekl pán oproti.

„Co tam dělal s Vámi? To vydržel? A co Vám předepsal?“ bezmezná zvídavost.

„ Nic mi nepředepsal, zatím jenom každý den konzultace v pět po telefonu a mám si chodit zaplavat. K němu jdu znovu až příští týden“

„ Konzultace o čem?“

„ O japonských verších haiku“ pravdivě odpovím.

Dojedli jsme beze slov, já s nálepkou absolutního cvoka a...... Na druhý den ihned ráno se mi povedlo vyřídit přesun do jiného lázeňského domu a ke skvělé lékařce. S klasickou lázeňskou terapií.

/fejeton/

Autor: Alžbeta Vlčková | karma: 24.61 | přečteno: 1207 ×
Poslední články autora