Alžbeta Vlčková

Kohoutí trauma

18. 09. 2015 7:34:43
Z kohoutů prožívám celoživotní trauma. V různém podobenství, s trvalými následky, nezapomenutelně. Způsobili mi ohrožení na životě, kritický stav, děs a hrůzu, odpor ale i vášnivou lásku a tvořivou invenci.

Vše začalo v ranném dětství, ve stadiu nechodícího, pouze sedícího mimina. Na návštěvě u příbuzných mě rodiče vytáhli z kočárku a posadili na upravený, prosluněný trávník. V zapomnění, po delší chvíli se začali kolem motat slepice z přilehlého dvorku. V čele se statným výstavným kohoutem. Výškově jsme spolu nesmírně ladili.Pojídání a klábosení dospělých na terase, překvapivě vyrušil až můj naléhavý pláč. Někdo vyběhnul rozehnat domácí drůbež v domnění, že bude klid. Nebyl. Pláč gradoval, odpudil pouze vylekané, dezorientované slepice. Až maminka zaregistrovala, že to není úlek ze zvířat, ale něco mnohem horší. Klování vyžraného kohouta tvrdým ostrým zobákem přímo do mé dětské hlavičky. Do měkké lebky ve vývinu! Někde za uchem ji krvavě prorazil i s dírou. Odborně řečeno –způsobil trepanaci mozku.

Pár let poté, již s medicínsky ošetřenou a dotvořenou lebkou mě traumatizoval úplně jiný kohout. Vlastně dva. Kupodivu ze dřeva, vymalovaní zářivými barvami, smradlavě nalakovaní, vzájemně propojeni tvrdým červeným sedátkem. Prostě houpací kohouti u holiče. Pan Perelka, pánsky holič, v té době jediný stříhající malé děti i předškolní holčičky, houpáním utlumoval strach a obavy z ostříhaní. Pamatuji dodnes ten úděs z velkých nepříjemně cvakajících nůžek někde u očí, z jednotného bezpohlavního sestřihu „ na perelku“. Uši ven, ofina kolem hlavy na kastrol.Předehra dlouhým houpáním před znetvořením z nás dětí udělala klidné, netečné oběti univerzálního střihu. Nenáviděla jsem pak sebe i holičství. Změna nastala s nástupem do školy, když jako velké, až přerostlé dítě mě nenapěchovali do houpačky a já konečně opustila salón Perelka.

Pak dlouho, několik let, vlastně až do dospělosti byl kohoutí klid. Nové trauma se objevilo až s nadějným ženichem. Ve snaze se předvést tím nejlepším- přes žaludek, přijal pozvání na domácí opulentní večeři ve dvou. Jasná strategie. Dorazit ho dobrým jídlem nejdřív do postele a pak do manželství, které bylo za socializmu jediným únikem od rodičů! Večeře se mimořádně povedla, spokojen se mnou i s jídlem vznesl v již s viditelným vzrušením úplně nevinný dotaz.

„ Uvaříš mi prosím něco, co jsem naposledy jedl jako dítě ?“

Hrdá na mimořádné vyhodnocení kulinářských schopnosti a svůj výkon jsem bezhlavě přivolila.

„ Jasně, ráda uvařím cokoliv,“ v té zamilovanosti troufalost bezmezná!

Pak začal popisovat dávnověkou gastro touhu. Vývar z čerstvě zabitého kohouta /on dodá/. Celého do polévky i s pařáty!A ty budeme spolu okusovat jako největší delikatesu. Pak tužší svalstvo bez kůže udusím na víně. Ani popis lahodných odrůd vinné révy nezbrzdil nástup mdloby. Začínalo mi být velice nevolno. Představy trčících žlutých pařátů z hrnce, které většinu života hrabaly slepičince, jejich následné společné pojídání, vyvolaly náhlé nekontrolovatelné blití. Přímo na letní kalhoty nadějného ženicha a na jeho vzrušený klín. Od té epizody jsme se nepotkali.

Průběžně v životě mi vytáhli nablýskaní kohouti pár tisíc z peněženky! Ti inovační. Z uzávěrů průtoku na kotli, nebo na jiných předmětech v domácnosti. Byli drazí, potřební, nenahraditelní, ale netraumatizovali.

Můj poslední kohout není sameček ptáka z řady hrabavých, ani drahý masivní uzávěr. Zatím neklová, nehoupá, netraumatizuje, nezpůsobil trepanaci mozku, ani zničení jiných tělesných orgánů a nemá pařáty. Je to muž. Jmenuje se Kohout.

/fejeton/

Autor: Alžbeta Vlčková | karma: 16.58 | přečteno: 775 ×
Poslední články autora