Při pohledu na silikonový implantát PIP procitnu. Těžce. Ne soucitem, ne lítostí nad postiženými. Procitnu děsem a hrůzou. Ze sebe.
Když vidím ten třaslavý, nekvalitní, rozpínající se silikon, vidím a cítím konzistenci mého zdevastovaného svalstva. Ovšem nejen prsního. Celo-tělového. Vypracovat se do uvedené modifikace bylo rychlé, nesmírně krásné, chutné, levné, bezbolestné a nevědomé.
Začalo to nevinně až zdravě. Já, odpůrce a ignorantka fast food, objevila jsem netypický, arménský. Na první pohled se zdravím jídlem, ku podivu s gruzínskou obsluhou. A tam lahodné jídlo. Baklažán. Podlehnout baklažánu totálně, jak kuřák cigaretě několikrát denně, i s abstinenčními příznaky, netrvalo dlouze.
Baklažánový kulinářský skvost, který mne dostal, byl nevinný, nenápadný, bílo-zelený, s česnekovým odérem, rozmixovaný do podoby silikonu PIP. Zdravá zelenina s přílohou čerstvé zeleniny. No nejez to!!! Podávané na bílém plastovém talířku, víceúčelovém, vhodném pro lidi, psy a kočky.
Ta lahodná lehká pikantní chuť! V začátcích jedna až dvě porce týdně. Pomalejší start, asi jak Sábliková, která se pak rychle dostane do pravidelného a vítězného tempa, jak já! Po krátkém čase nenápadně již porce každý den, někdy i dvě denně. Prostě skvělý baklažán. Konečně objev zdravého a lahodného jídla.
Celý život si dávám záležet na tom, co sním. Gurmán ne v intencích bio fanatizmu, spíš purista s důrazem na čerstvost, kvalitu a původ. Projím majlant, při mé frekvenci každé 3 hodiny. Jím málo, chutně, zdravě, od probuzení do usnutí.
Baklažán povýšil na můj každodenní fetiš. Moje touha po něm, moje chuť labužnicky ho polykat, vůbec časem neoslabovala. Probouzela se po ránu, vzrušeně a nedočkavě gradovala v poledne, vrcholila zážitkovým orgasmem po polknutí posledního sousta. Dojídání z misky se stalo velice intimní a s jazykem. Nesnesla jsem na misce ani nepatrnou zelenkavou šmouhu, tomu jazyk posloužil ideálně.
Najít místo bez čumilů a v klidu vylízat poslední zbytky způsobem mlsné kočky, přineslo lízání v prázdném výtahu, na parkovišti v autě, u výlohy, všude možně bez blízkosti lidi v nákupním centru, kde sídlili Gruzínci s baklažánem. Vylízání dočista a pak spokojeně odhodit plastový příbor s universálním talířkem! Stávala jsem se rychle a levně zasycená, uspokojená, nabitá energií z obyčejné zeleniny.
Intenzita zdravého obžerství, ke spokojenosti obsluhy, stále gradovala občas většími porcemi, silnějším česnekem a za stejnou cenu! Moje rána začínali těšením na dotaz číšníka:
„Paní jako vždy?„
„Jako vždy.“ Můj milovaný baklažán.
Když pro jídlo dorazil kolega, byl tázán:
„Pro paní jako vždy?“
„Pro paní jako vždy.“ Neomylně.
Za období více než dvou let pravidelné docházky, nikdo nelabužil a neobjednával jídlo na obrázku pod číslem 20. Jenom já. Nevím proč. Vzniklo silné pouto s Gruzíncem. Pravidelnosti a neměnnosti objednávky. Za milý úsměv při balení talířku do alobalu, dostal lačný škleb atraktivní padesátnice, nedočkavé prvního rýpnutí do jídla.
A tak jednou, čekajíce netrpělivě už v 11 hodin se táži nevinně : „ Vy víte jak mi to chutná, jak bez toho vůbec nemůžu být, tak mi prosím řekněte, co tam dáváte, že to máte tak výtečné, lahodné a neodolatelné ?“
Mladík sepnul velké nahnědlé chlupaté ruce.Vážně pravil a názorně ukázal:
„Paníííí, kolik baklažánu, tolik MAJONÉZY!“
V tu ránu zůstávám bez dechu, řeči, síly, akceschopnosti. Chuťové poháry se stahují úděsem do polohy „ ON“. Několikaletá iluze zdravého jídla zemřela. Náhle a rychle. Neschopná plesknout misku po Gruzínci, s hrůzou odcházím.
Já, která roky unikám prefabrikovaným majonézám, kečupům, omáčkám, instantním jídlům, Podravce a jiným skvostům regálů potravinových obchodů, se cpu, polykám kvanta nezdravé, umělé majonézy!!!!!! Za den 200 - 400 gramů, za týden cca 1- 1,2 kg, za rok proženu tělem minimálně 30 kg kdovíjaké majonézy! Normální smrtelník si šprcne malou kaňku k jídlu, já si dopřávám louži.
Podléhám odporu k té hmotě, zoufalství, bezmocnosti, vzteku, nenávisti, beznaději. Ihned chápu a promítám můj roční váhový nárůst. 6 kg navíc. Ne svalový, ale divně měkký, tukový, nezničitelný cvičením a sportem, balící mé břicho, přes boky až na prsa valící se tělesný tuk. Jak ve Švankmajerově „Jídle.“ Rozplizlý po trupu.
Nepochopitelné rychlé přírůstky mé léta stabilní, neměnné hmotnosti, v průběhu pojídání zdravé zeleniny, utopené v majonéze, mne vehnaly do ordinací doktorů. Endokrinolog, gynekolog, internista, praktický lékař, drahý výživový poradce………Následně doporučené nesmyslné diety, vyšetření, odběry, sono a zajímavé diagnózy: nafouklý tračník, rozházený metabolizmus,zpomalený metabolizmus, hormonální změny atd. A já byla jenom přežraná zdravého baklažánu. Ovšem v majonéze.
/fejeton/
